Superhrdina jako moderní mýtus
TXT: Boris Múdry
„Již od antických časů lidstvo používalo příběhy pro vysvětlení světa, v němž žilo. Stejně jako antický člověk používal příběhy o bozích a monstrech k popisu vlastního světa, tak i moderní člověk používá příběhy o božských hrdinech a mocných zloduších k popisu toho svého. Komiks je moderní mytologií, je způsobem, jakým moderní člověk popisuje svět okolo sebe skrze fantastičnost.“ (Witnessing, 2012, s. 101) Mytická úloha superhrdinské postavy v dnešním světě je velmi široké téma, současně je však také důležitou součástí obrazu superhrdiny, proto je potřeba se o něm v této práci alespoň krátce zmínit.
„Superhrdinské příběhy jsou optimistickým stanoviskem o budoucnosti a aktem vzdoru proti nepřízni osudu.“ (Duncan a Smith, 2009, s. 243) S tímto výrokem souvisí dříve zmíněný fakt, že tyto postavy vznikly v době Velké hospodářské krize. Základní východiska byla dvě – superhrdinové byli předně levným únikem krizí postižených lidí před reálným světem, současně byly tyto postavy často charakterizovány vizemi a sny jejich autorů, které byly v ekonomicky složité době třicátých let jen velmi těžko naplnitelné. Podobně na ně pak reagovali také čtenáři a do postav promítali vlastní osudy a představy. „Komiksoví superhrdinové jsou novou formou mytologie. Vycházejí z předchozích mytických inkarnací, přenášejí je do vlastních příběhů a vytváří tak moderní mýty. Tato mytická témata se v historii opakují v nekončících variacích.“ (Kaw, 2005) Superhrdinské příběhy podle Kawa vycházejí z řecké, římské i nordické mytologie. „Hrdinové a hrdinky řeckých a římských mýtů měli superhrdinské vlastnosti, které uspokojovaly potřebu tehdejšího lidu po nezranitelném strážci nebo ochránci. Hlavním cílem byl vzdor proti zlu. Komiksový superhrdina je modifikací tohoto monomytického tématu, který vyjadřuje lidskou potřebu kontrolovat vlastní život i přes jeho vlastní zranitelnost a smrtelnost.“ (Kaw, 2005) Pojítek mezi mytickými bohy a superhrdiny je mnoho – jeden z nejznámějších marvelovských superhrdinů Thor je původně bohem ze severské mytologie, první komiksová superhrdinka Wonder Woman vychází z řecké mytologie, Namor the Sub-Mariner zase odkazuje k příběhu o bájném kontinentu Atlantida. Flash je pak přímým derivátem z četných schopností řeckého boha Hermese, respektive římského boha Merkura, Hawkmana pak lze spojit s egyptskými bohy Horem a Ra, stejně jako s řeckým příběhem o Ikarovi (Kaw. 2005).
„Superhrdinské příběhy jsou optimistickým stanoviskem o budoucnosti a aktem vzdoru proti nepřízni osudu.“ (Duncan a Smith, 2009, s. 243) S tímto výrokem souvisí dříve zmíněný fakt, že tyto postavy vznikly v době Velké hospodářské krize. Základní východiska byla dvě – superhrdinové byli předně levným únikem krizí postižených lidí před reálným světem, současně byly tyto postavy často charakterizovány vizemi a sny jejich autorů, které byly v ekonomicky složité době třicátých let jen velmi těžko naplnitelné. Podobně na ně pak reagovali také čtenáři a do postav promítali vlastní osudy a představy. „Komiksoví superhrdinové jsou novou formou mytologie. Vycházejí z předchozích mytických inkarnací, přenášejí je do vlastních příběhů a vytváří tak moderní mýty. Tato mytická témata se v historii opakují v nekončících variacích.“ (Kaw, 2005) Superhrdinské příběhy podle Kawa vycházejí z řecké, římské i nordické mytologie. „Hrdinové a hrdinky řeckých a římských mýtů měli superhrdinské vlastnosti, které uspokojovaly potřebu tehdejšího lidu po nezranitelném strážci nebo ochránci. Hlavním cílem byl vzdor proti zlu. Komiksový superhrdina je modifikací tohoto monomytického tématu, který vyjadřuje lidskou potřebu kontrolovat vlastní život i přes jeho vlastní zranitelnost a smrtelnost.“ (Kaw, 2005) Pojítek mezi mytickými bohy a superhrdiny je mnoho – jeden z nejznámějších marvelovských superhrdinů Thor je původně bohem ze severské mytologie, první komiksová superhrdinka Wonder Woman vychází z řecké mytologie, Namor the Sub-Mariner zase odkazuje k příběhu o bájném kontinentu Atlantida. Flash je pak přímým derivátem z četných schopností řeckého boha Hermese, respektive římského boha Merkura, Hawkmana pak lze spojit s egyptskými bohy Horem a Ra, stejně jako s řeckým příběhem o Ikarovi (Kaw. 2005).
Většina moderních příběhů o superhrdinech však takto explicitně nevychází z již známých příběhů, ale jak již bylo řečeno dříve, pouze modifikuje mytické příběhové linie. Vůbec nejvýraznějším příkladem je Superman, který kopíruje příběh o spasiteli. Narodil se na planetě Krypton jako Kal-El a když hrozilo Kryptonu zničení, tak ho jeho otec Jor-El poslal raketou na zem, aby jej zachránil. Zde se jej ujali Jonathan a Martha Kentovi, kteří jej našli, pojmenovali jménem Clark a vychovali jako vlastního syna. Postupem času Kal-El/Clark zjistil, že se svými schopnostmi liší od svých vrstevníků – má obrovskou sílu, dokáže běhat obrovskou rychlostí, skákat přes budovy, má supercitlivý sluch nebo rentgenové vidění. Později přijme identitu Supermana, jinak však pracuje jako reportér v novinách Daily Planet. „Jeho původ leží mimo komunitu, kterou by měl chránit, jeho identita je tajná, buď na základě jeho nejasného původu, nebo alterega, jeho motivací je nesobecký chtíč po spravedlnosti.“ (Kaw, 2005) Supermanův příběh pak připomíná Mojžíšovo zrození, který byl také kvůli hrozbě vlastní smrti poslán rodiči v košíku po Nilu do bezpečí náhradních rodičů. Stejně jako Ježíš v křesťanství je pak označen jako spasitel lidstva, v legendě o egyptském bohu Osirisovi pak rezonuje jim společné téma nesmrtelnosti. Zvláštní význam nese i samotné Supermanovo kryptonské jméno, tedy Kal-El. To má v jazyku planety Krypton význam „dítě z hvězd“ nebo „hvězdné dítě“, ale v hebrejštině by se dalo přeložit jako „hlas boží“. Samotné El pak v hebrejštině znamená Bůh a je často používáno ve významu slova síla. „Paralely mezi Supermanem, spasitelem z jiného světa, a židovskou vírou o příchodu spasitele z nebes jsou v tomto případě poměrně jasné.“ (Kaw, 2005)
Zásadním mytickým archetypem, který se odráží také v superhrdinských komiksech, je pak dualita světla a temnoty, přičemž nelze mluvit pouze o souboji superhrdiny se superpadouchem. „Toto můžeme obzvlášť vidět ve formě Supermana a Batmana. Superman, zářivý, otevřený a přístupný hrdina reprezentující ctnost nastoleného řádu a autority. Jeden by mohl říct, že představuje americký ideál. Batman, jehož jméno probouzí v jeho protivnících strach, zosobňuje temnější stranu amerického národa, která se sama snaží dosadit do role strážce morálky a společenského ideálu bez toho, aniž by úplně pokořila vlastní démony a nedostatky. (…) Superman je mimozemský návštěvník, perfektní bytost, která se snaží o to, aby zapadla do nedokonalé lidské společnosti. Batman, lidská bytost, reprezentuje v hledisku fyzickém i mentálním vrchol lidských možností. Oba zosobňují odlišné, avšak vzájemně se doplňující superhrdinské koncepty.“ (Kaw, 2005).
Umberto Eco přistupuje k superhrdinskému mýtu po svém a zavádí do souvislosti s komiksovými postavami pojem mytizace, „coby podvědomé symbolizace, identifikace objektu se souhrnem finalit, které se nedají pokaždé racionalizovat, projekce tendencí, aspirací a obav, jež se objevují, ať už v jednotlivci či v pospolitosti, během jedné historické epochy, do obrazu.“ (Eco, 2006, s. 239) Eco mluví o demytizaci dnešní doby, která souvisí s ubýváním symbolů ve výjevech spojených se sakrálními významy, tedy s rozpadem institucionalizovaného symbolického významu repertoáru typického pro křesťanství až do konce středověku. „Tento repertoár umožňoval přemístit v podstatě v jednoznačné míře pojmy zjevného náboženství do série obrazů a těchto obrazů pak použít (…) k šíření původních pojmových údajů tak, aby je mohli vnímat a chápat i prostí lidé, neznalí teologických rafinovaností, jak to dokládají starosti, které s problémem zobrazení měly různé koncily. Mytizace obrazu byla tudíž institucionální fakt, který vycházel shora a byl kodifikován a řízen církevními činiteli (…).“ (Eco, 2006, s. 239)
Zásadním mytickým archetypem, který se odráží také v superhrdinských komiksech, je pak dualita světla a temnoty, přičemž nelze mluvit pouze o souboji superhrdiny se superpadouchem. „Toto můžeme obzvlášť vidět ve formě Supermana a Batmana. Superman, zářivý, otevřený a přístupný hrdina reprezentující ctnost nastoleného řádu a autority. Jeden by mohl říct, že představuje americký ideál. Batman, jehož jméno probouzí v jeho protivnících strach, zosobňuje temnější stranu amerického národa, která se sama snaží dosadit do role strážce morálky a společenského ideálu bez toho, aniž by úplně pokořila vlastní démony a nedostatky. (…) Superman je mimozemský návštěvník, perfektní bytost, která se snaží o to, aby zapadla do nedokonalé lidské společnosti. Batman, lidská bytost, reprezentuje v hledisku fyzickém i mentálním vrchol lidských možností. Oba zosobňují odlišné, avšak vzájemně se doplňující superhrdinské koncepty.“ (Kaw, 2005).
Umberto Eco přistupuje k superhrdinskému mýtu po svém a zavádí do souvislosti s komiksovými postavami pojem mytizace, „coby podvědomé symbolizace, identifikace objektu se souhrnem finalit, které se nedají pokaždé racionalizovat, projekce tendencí, aspirací a obav, jež se objevují, ať už v jednotlivci či v pospolitosti, během jedné historické epochy, do obrazu.“ (Eco, 2006, s. 239) Eco mluví o demytizaci dnešní doby, která souvisí s ubýváním symbolů ve výjevech spojených se sakrálními významy, tedy s rozpadem institucionalizovaného symbolického významu repertoáru typického pro křesťanství až do konce středověku. „Tento repertoár umožňoval přemístit v podstatě v jednoznačné míře pojmy zjevného náboženství do série obrazů a těchto obrazů pak použít (…) k šíření původních pojmových údajů tak, aby je mohli vnímat a chápat i prostí lidé, neznalí teologických rafinovaností, jak to dokládají starosti, které s problémem zobrazení měly různé koncily. Mytizace obrazu byla tudíž institucionální fakt, který vycházel shora a byl kodifikován a řízen církevními činiteli (…).“ (Eco, 2006, s. 239)
Pojem mytizace se pak podle Eca vrací hlavně v době masové společnosti a průmyslové revoluce v souvislosti s ekonomickým statusem člověka. „Jestliže bizon namalovaný na stěně prehistorické jeskyně byl totožný s bizonem skutečným a zaručoval tak malíři jeho vlastnictví s pomocí vlastního vyobrazení, které tím oděl sakrálností, pak se totéž děje i dnes, když nový automobil, zkonstruovaný pokud možno podle formálních modelů, působících na archetypální senzibilitu, se v určitém okamžiku do té míry promění ve znak ekonomického statusu, že se s ním prostě ztotožní.“ (Eco, 2006, s. 242) Ekonomický status se v moderní společnosti spojuje se společenským statusem, ten je totiž přímo propojen s ekonomickou či finanční situací jedince. Pro přechod do vyššího společenského statusu je tak potřeba koupě nového televizoru, automobilu nebo domu, kteréžto předměty se stávají symbolem celé situace. Takový předmět však nejenže značí ekonomický status svého majitele, ale je mu přisouzena i další, hlubší role. Jeho status je tvořen jak shora, tak zdola. „Předmět je společenskou situací a zároveň jejím znakem, nezakládá jen její konkrétní, sledovatelný cíl, ale i rituální symbol, mytické vyobrazení, v němž se kondenzují aspirace a touhy. Je to prostě projekce toho, čím bychom chtěli být. (…) Takováto mýtopoetika vlastní rysy univerzálnosti, protože je de facto společná celé společnosti, a má rovněž charakteristické rysy tvorby vznikající zdola. Zároveň je však vytvářena i shora, protože automobil se nestává symbolem statusu, status symbolem, jen díky své mytizační tendenci, vycházející nevědomky z mas, ale také proto, že senzibilita mas je náležitě poučena, řízena a produkována průmyslovou společností, založenou na nucené a zrychlené produkci a konzumu.“ (Eco, 2006, s. 243)
Zcela zřejmý případ mytizace v moderní společnosti pak podle Eca nastává v produkci masmédií a hlavně komiksů, „protože právě v něm jsme svědky lidové spoluúčasti na mytologickém repertoáru zcela jasně přicházejícím shora, vyrobeném žurnalistickým průmyslem, který je ovšem přitom velice citlivý na nálady svého publika, s jehož požadavky musí počítat.“ (Eco, 2006, s. 244) Autor svá slova podkládá několika příklady méně známých hrdinů, pro tuto práci jsou však důležitější jeho teze ohledně superhrdinů, k nimž si vypůjčuje postavu Supermana zajímavou hlavně svojí dvojakostí, kdy je na jednu stranu hrdinou se skoro neomezenou mocí a množstvím dalších zvláštních schopností, které jiný člověk nemá, na druhou stranu se však Superman v normálním životě skrývá v identitě Clarka Kenta, což je podle Eca „člověk zdánlivě plachý a bázlivý, stydlivý a nijak zvlášť inteligentní, nešikovný a krátkozraký, snadná oběť své matriarchální a nenasytné kolegyně Lois Laneové, která jím pohrdá, protože je šíleně zamilovaná do Supermana. (…) Clark Kent ztělesňuje velice věrně a přesvědčivě průměrného, obyčejného čtenáře, zakomplexovaného a obklopeného neúctou bližních, díky čemuž účetní jakéhokoliv amerického města může potají chovat naději, že se jednou taky promění v Supermana a vynahradí si ztracená léta, kdy žil jako průměrný člověk.“ (Eco, 2006, s. 248 - 249)
Podle Eca je pak mezi postavou typu Supermana a postavou vycházející z náboženství nebo mytologie zásadní rozdíl. „Náboženský obraz se tradičně zakládal na postavě původu božského či lidského s neměnnými, jednou provždy danými charakteristickými rysy nebo nevratným příběhem. Nedalo se vyloučit, že za postavou se mimo její charakteristické rysy nachází i příběh, ten se však už sám vymezil do předem dané podoby a přispěl k vytvoření definitivní fyziognomie postavy.“ (Eco, 2006, s. 249) Komiksová postava za sebou naopak příběh pokaždé má, protože „vzniká v rámci civilizace románu. (…)Romantická tradice nám naopak nabídne vyprávění, v němž se hlavní zájem čtenáře přesune a upře k nepředvídatelnosti toho, co se stane, a tudíž k invenci zápletky, která se tím pádem vysune do popředí. To, co se děje, se nestalo před vyprávěním, ale děje se to při vyprávění a konvenčně autor vlastně neví, co se stane.“ (Eco, 2006, s. 250) Díky tomu se také liší obě hlavní postavy mytických a romantických příběhů. „Postava mýtu ztělesňuje zákon, univerzální požadavek, a musí tedy být do určité míry předvídatelná, nesmí nás zaskočit a překvapit; postava románu chce naopak být jedním z nás, a to, co se jí může přihodit, je stejně tak předvídatelné jako to, co se může přihodit nám. Postava tak nabude toho, čemu budeme říkat ‘estetická univerzálnost’, což je jakési spoluúčastenství, schopnost stát se kritériem chování a pocitů, které jsou společné také nám všem, nenabude však univerzálnosti, která je vlastní mýtu, nestane se hieroglyfem, emblémem nadpřirozené reality, protože už je emblémem univerzálního výsledku jedné partikulární záležitosti.“ (Eco. 2006, s. 251)
Zcela zřejmý případ mytizace v moderní společnosti pak podle Eca nastává v produkci masmédií a hlavně komiksů, „protože právě v něm jsme svědky lidové spoluúčasti na mytologickém repertoáru zcela jasně přicházejícím shora, vyrobeném žurnalistickým průmyslem, který je ovšem přitom velice citlivý na nálady svého publika, s jehož požadavky musí počítat.“ (Eco, 2006, s. 244) Autor svá slova podkládá několika příklady méně známých hrdinů, pro tuto práci jsou však důležitější jeho teze ohledně superhrdinů, k nimž si vypůjčuje postavu Supermana zajímavou hlavně svojí dvojakostí, kdy je na jednu stranu hrdinou se skoro neomezenou mocí a množstvím dalších zvláštních schopností, které jiný člověk nemá, na druhou stranu se však Superman v normálním životě skrývá v identitě Clarka Kenta, což je podle Eca „člověk zdánlivě plachý a bázlivý, stydlivý a nijak zvlášť inteligentní, nešikovný a krátkozraký, snadná oběť své matriarchální a nenasytné kolegyně Lois Laneové, která jím pohrdá, protože je šíleně zamilovaná do Supermana. (…) Clark Kent ztělesňuje velice věrně a přesvědčivě průměrného, obyčejného čtenáře, zakomplexovaného a obklopeného neúctou bližních, díky čemuž účetní jakéhokoliv amerického města může potají chovat naději, že se jednou taky promění v Supermana a vynahradí si ztracená léta, kdy žil jako průměrný člověk.“ (Eco, 2006, s. 248 - 249)
Podle Eca je pak mezi postavou typu Supermana a postavou vycházející z náboženství nebo mytologie zásadní rozdíl. „Náboženský obraz se tradičně zakládal na postavě původu božského či lidského s neměnnými, jednou provždy danými charakteristickými rysy nebo nevratným příběhem. Nedalo se vyloučit, že za postavou se mimo její charakteristické rysy nachází i příběh, ten se však už sám vymezil do předem dané podoby a přispěl k vytvoření definitivní fyziognomie postavy.“ (Eco, 2006, s. 249) Komiksová postava za sebou naopak příběh pokaždé má, protože „vzniká v rámci civilizace románu. (…)Romantická tradice nám naopak nabídne vyprávění, v němž se hlavní zájem čtenáře přesune a upře k nepředvídatelnosti toho, co se stane, a tudíž k invenci zápletky, která se tím pádem vysune do popředí. To, co se děje, se nestalo před vyprávěním, ale děje se to při vyprávění a konvenčně autor vlastně neví, co se stane.“ (Eco, 2006, s. 250) Díky tomu se také liší obě hlavní postavy mytických a romantických příběhů. „Postava mýtu ztělesňuje zákon, univerzální požadavek, a musí tedy být do určité míry předvídatelná, nesmí nás zaskočit a překvapit; postava románu chce naopak být jedním z nás, a to, co se jí může přihodit, je stejně tak předvídatelné jako to, co se může přihodit nám. Postava tak nabude toho, čemu budeme říkat ‘estetická univerzálnost’, což je jakési spoluúčastenství, schopnost stát se kritériem chování a pocitů, které jsou společné také nám všem, nenabude však univerzálnosti, která je vlastní mýtu, nestane se hieroglyfem, emblémem nadpřirozené reality, protože už je emblémem univerzálního výsledku jedné partikulární záležitosti.“ (Eco. 2006, s. 251)
Mytologická postava tak podle Eca uvízla v podivné situaci: „Musí být archetypem, sumou určitých kolektivních aspirací, a musí se tudíž nutně znehybnět v emblematické utkvělosti, díky níž je také okamžitě k poznání, jelikož je však komercionalizovaná v rámci produkce románové, pro publikum, které čte romány, musí se podrobit vývoji, který je, jak jsme viděli, charakteristický pro vývoj postavy románové.“ (Eco, 2006, s. 252)
Eco dál zmiňuje zvláštnosti v narativním stylu a poselství, které Superman a jemu podobné postavou nesou, zajímavější je kapitola o charakteristikách superhrdinských postav a jejich pedagogickém významu. „Každý z těchto hrdinů je vybaven schopnostmi, s jejichž pomocí by se mohl zmocnit vlády v zemi, porazit celou armádu nebo narušit rovnováhu v kosmickém prostoru. (…) Na druhé straně je jasné, že každá z těchto postav má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto schopností využívají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické poselství těchto příběhů, aspoň na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti.“ (Eco, 2006, s. 279)
Eco dál zmiňuje zvláštnosti v narativním stylu a poselství, které Superman a jemu podobné postavou nesou, zajímavější je kapitola o charakteristikách superhrdinských postav a jejich pedagogickém významu. „Každý z těchto hrdinů je vybaven schopnostmi, s jejichž pomocí by se mohl zmocnit vlády v zemi, porazit celou armádu nebo narušit rovnováhu v kosmickém prostoru. (…) Na druhé straně je jasné, že každá z těchto postav má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto schopností využívají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické poselství těchto příběhů, aspoň na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti.“ (Eco, 2006, s. 279)
Text pochází z diplomové práce Borise Múdrého Komiksový hrdina jako kulturní konstrukt; kompletní verzi si můžete stáhnout tady.
ZDROJE:
DUNCAN, Randy a Matthew J SMITH (2009)The Power of Comics: History, Form and Culture. New York: Continuum. ISBN 08-264-2936-X.
ECO, Umberto (2006)Skeptikové a těšitelé. Vyd. 1. Překlad Zdeněk Frýbort. Praha: Argo. ISBN 80-720-3706-4.
KAW, Nigel (2005) The Comicbook Superhero: Myth For Our Times. Unimelb.edu.au. Dostupné z: http://refractory.unimelb.edu.au/2005/10/14/the-comicbook-superhero-myth-for-our-times-nigel-kaw/#_edn46 [cit. 2012-11-20].
WITNESSING101 (2012) Modern Mythology: What Superheroes Can Show Us About Humanity. Hubpages.com. Dostupné z: http://witnessing101.hubpages.com/hub/Modern-Mythology-What-Comic-Books-Can-Tell-Us-About-Humanity [cit. 2012-11-20].
ZDROJE:
DUNCAN, Randy a Matthew J SMITH (2009)The Power of Comics: History, Form and Culture. New York: Continuum. ISBN 08-264-2936-X.
ECO, Umberto (2006)Skeptikové a těšitelé. Vyd. 1. Překlad Zdeněk Frýbort. Praha: Argo. ISBN 80-720-3706-4.
KAW, Nigel (2005) The Comicbook Superhero: Myth For Our Times. Unimelb.edu.au. Dostupné z: http://refractory.unimelb.edu.au/2005/10/14/the-comicbook-superhero-myth-for-our-times-nigel-kaw/#_edn46 [cit. 2012-11-20].
WITNESSING101 (2012) Modern Mythology: What Superheroes Can Show Us About Humanity. Hubpages.com. Dostupné z: http://witnessing101.hubpages.com/hub/Modern-Mythology-What-Comic-Books-Can-Tell-Us-About-Humanity [cit. 2012-11-20].