Alfonso Cuarón - kamerová jízda Hollywoodem
TXT: Lukáš Masner & David Kresta
David Kresta: V druhé půlce devadesátých let se v Hollywoodu nenápadně začalo mluvit o “mexické vlně”. Generačně i zálibou v žánrovém filmu spříznění režiséři Robert Rodríguez, Guillermo del Toro a Alfonso Cuarón dostali po úspěších doma šanci natočit snímek s americkým štábem a v angličtině a Mexický záliv vyměnit za Kalifornský. Zpětně to vlastně žádná velká voda nebyla, snad s výjimkou Rodriguézova kultovního Desperada. Přechod do Hollywoodu nejvíce uškodil del Torovi, který to přes komiksové hrdiny “dotáhl” až k jakýmsi obřím robotům, kterých má po Transformers už stejně každý plné zuby. Naopak ten nejméně nápadný vzadu, původně televizní tvůrce Alfonso Cuarón, roste s každým svým novým filmem. Natáčí skoro tak často jako Terrence Malick (mezi posledními Potomky lidí a letošní novinkou Gravitace je sedmiletá pauza), ale na jeho filmy se nezapomíná. Je tím, kdo natočil nejlepší díl ze série o Harry Potterovi a kdo z nejapné literární předlohy Potomci lidí stvořil formálně i obsahově strhující záležitost. Umí komedii, dětský film, sci-fi i thriller, ale žádný z jeho snímků není “žánrově čistý” a prvoplánově líbivý.
Velké nadějě, takto adaptace Dickensova realistického románu Nadějné vyhlídky, jsou líbivé a barvotiskové, ale beru to tak, že každé začátky jsou těžké. Po finančním úspěchu Luhrmannova MTV přepisu Romea a Julie byl v Hollywoodu hlad po dalších moderních adaptacích klasických děl světové literatury. A tak jsme se postupně dočkali Takové normální holky (Pygmalion), Deseti, důvodů, proč tě nenávidím (Zkrocení zlé ženy) a právě Velkých nadějí. Kostra příběhu zůstala zachovaná, zmizely některé vedlejší postavy a u jiných se změnila jména. Potud vše v pořádku. Ale ten voice-over! Víte, jak se pozná hollywoodská adaptace jakékoli knížky? Doprovází ji vnitřní hlas vypravěče. Finnovy hluboké úvahy jsou k smíchu a jako vypravěč také za mnoho nestojí. Obrazová krása filmu je přitom nepopiratelná, nejlepší jsou Velké naděje, když děj nepospíchá kupředu a zbývá čas na budování atmosféry. Není to dobrý film, ale v jednotlivostech je kouzelný. Jeho první polovina (před odjezdem Finna do New Yorku) je lepší než druhá, stejně jako jsou lepší dětští představitelé hlavních rolí než jejich dospělé protějšky. Mdlého Ethana Hawkea, který v hlavní roli není schopen zahrát složitější emoci než údiv, zastiňuje Gwyneth Paltrow jako Estella. Nikdy předtím ani potom nebyla ve filmu tak půvabná a sexy, jako když ji natáčel Cuarón. Kamera navozuje atypickými úhly pocity závratě při každém dráždivém setkání Finna a Estelly, nemluvě o technicky složitějších kouscích - jízda kamery z galerie ven na ulici přes zavřené dveře. Výprava je působivá, počínaje kresbami italského malíře Francesca Clementeho a konče dekadentním sídlem paní Dinsmoorové. Patrick Doyle složil pro Velké naděje jeden ze svých nejlepších soundtracků, ve kterém je místo pro klasiku i elektroniku a hlas Tori Amos. Je na co se dívat a co poslouchat, ale Cuarón se napříště přeci jen potřeboval potkat s lepším scénářem. A protože věděl, že co si neudělá sám, stojí za… nic, vrátil se zpátky do Mexika.
Velké nadějě, takto adaptace Dickensova realistického románu Nadějné vyhlídky, jsou líbivé a barvotiskové, ale beru to tak, že každé začátky jsou těžké. Po finančním úspěchu Luhrmannova MTV přepisu Romea a Julie byl v Hollywoodu hlad po dalších moderních adaptacích klasických děl světové literatury. A tak jsme se postupně dočkali Takové normální holky (Pygmalion), Deseti, důvodů, proč tě nenávidím (Zkrocení zlé ženy) a právě Velkých nadějí. Kostra příběhu zůstala zachovaná, zmizely některé vedlejší postavy a u jiných se změnila jména. Potud vše v pořádku. Ale ten voice-over! Víte, jak se pozná hollywoodská adaptace jakékoli knížky? Doprovází ji vnitřní hlas vypravěče. Finnovy hluboké úvahy jsou k smíchu a jako vypravěč také za mnoho nestojí. Obrazová krása filmu je přitom nepopiratelná, nejlepší jsou Velké naděje, když děj nepospíchá kupředu a zbývá čas na budování atmosféry. Není to dobrý film, ale v jednotlivostech je kouzelný. Jeho první polovina (před odjezdem Finna do New Yorku) je lepší než druhá, stejně jako jsou lepší dětští představitelé hlavních rolí než jejich dospělé protějšky. Mdlého Ethana Hawkea, který v hlavní roli není schopen zahrát složitější emoci než údiv, zastiňuje Gwyneth Paltrow jako Estella. Nikdy předtím ani potom nebyla ve filmu tak půvabná a sexy, jako když ji natáčel Cuarón. Kamera navozuje atypickými úhly pocity závratě při každém dráždivém setkání Finna a Estelly, nemluvě o technicky složitějších kouscích - jízda kamery z galerie ven na ulici přes zavřené dveře. Výprava je působivá, počínaje kresbami italského malíře Francesca Clementeho a konče dekadentním sídlem paní Dinsmoorové. Patrick Doyle složil pro Velké naděje jeden ze svých nejlepších soundtracků, ve kterém je místo pro klasiku i elektroniku a hlas Tori Amos. Je na co se dívat a co poslouchat, ale Cuarón se napříště přeci jen potřeboval potkat s lepším scénářem. A protože věděl, že co si neudělá sám, stojí za… nic, vrátil se zpátky do Mexika.
Lukáš Masner: Road movie Mexická jízda je dílem osobnějším a filmařsky vyzrálejším. Hořko sladká cesta dvou mladíků a osmadvacetileté Španělky na neexistující nebeskou pláž je plná humoru i životní melancholie. Spontánní výlet není pouhým sexuálním dobrodružstvím, při němž oba přátelé oslavují bezstarostnost a mládí, ale i významným iniciačním okamžikem, který je dokáže poučit o smrti a životu mimo bezpečí luxusních domovů. Esprit filmu pramení z maximální autenticity, vzácného pocitu, kdy přímo před kamerou vzniká zcela spontánní tvar, prostý jakkoli křečovité stylizace a příliš okatých švů. Herecké výkony jsou neuvěřitelným způsobem přirozené a uvolněné, což vynikne v dlouhých a nepřerušovaných záběrech. Nemůže být pochyb o tom, že Mexická jízda Cuarónovi umožnila precizovat unikátní styl založený na ruční kameře a principu záběr = scéna. Styl, který je doslova příslovečným ve spojení s pozdějšími Potomky lidí, vychází z obrazové autonomie, kdy se kamera stává dalším z hrdinů filmu, v pravý okamžik herce opouští a objevuje další scénické plány, aby se vzápětí napojila zpět na ústřední linii. Stejně neotřele pracuje Cuarón i se zvukem a doprovodným komentářem. Hudba zazní výhradně jako součást scény, hlas vypravěče do ticha komentuje dění, přibližuje pocity postav, které jen obtížně vyřknout jinak než mluveným slovem či textem. Nabízí se odkaz francouzské nové vlny a jmenovitě Françoise Truffauta, který stejně tak využíval literární postupy směrem k drobnokresebnému a poetičtějšímu způsobu vyprávění. Mexická jízda je v mnoha ohledech podobná. Pojí přirozenost s postupy literatury, přesto dokáže být svěží a osobitá. Vlastně sledujeme moderní variaci na Truffautův klasický snímek Jules a Jim (1962), v němž se dva přátelé zamilují do jedné ženy, což v nich vyvolá citovou horečku a vášně. Mexická jízda však rozšiřuje svůj záběr a v pravých momentech staví do vyprávění další element. Tím prvkem je prostředí Mexika, které není v Cuarónově podání jen naprázdno barvotiskovou kulisou. Běžný život Mexičanů vytváří řadu kontrastů, což sebou nese zajímavý úhel pohledu. Dokonce i hlavní hrdinové poznávají svou zemi jako něco nového, doposud neznámého. Zatímco některá neštěstí přehlížejí, jiné, byť menší a vzácnější události, je ovlivní a na okamžik upozadí vlastní starosti. I o fungování lidské paměti a vnímání dění kolem sebe může drama být. Táhlé dialogové pasáže jsou vystřídány tichem a obrazovými unikáty, které jsou v onen okamžik silnější, jasnější než dlouhé minuty prázdných slov nevybouřených mladíků. Mexická jízda vypráví o věcech pomíjivých a právě tyto pomlky jsou tak významné a spoluvytvářejí svět kolem nás. Díky nim formujeme své pocity, rozpomínáme se na konkrétní události a místa, vybavujeme si jejich texturu i nálady. Neobyčejný film o zdánlivě obyčejných věcech. Příležitost, která Cuarónovi vzápětí spadla do klína, nebyla jen dílem náhody. Harryho Pottera čekají nadějné vyhlídky.
David Kresta: Když Warneři oznámili, že třetí díl Harry Potter franšízy natočí režisér Velkých nadějí a Mexické jízdy, muselo každému blesknout hlavou: Budou v Bradavicích provozovat sex? Autorce knižní předlohy Rowlingové se údajně moc líbil Cuarónův poslední film, především citlivé vykreslení psychického rozpoložení dospívajících chlapců. Naštěstí je Vězeň z Azkabanu o všem jiném než o duševních bolístkách čerstvých puberťáků. Jistě, Cuarón dokáže působivě natočit i civilní rozpravy Harryho Pottera s novými postavami Lupinem a Blackem, ale síla třetího dílu tkví především v režisérské nápaditosti a hračičkovství. Tam, kde Chris Columbus ukázal v předchozím pokračování, jak je z celého projektu poněkud znuděný, tam mexický tvůrce vnesl čerstvý vítr. A to doslova - protagonisty dostal ze školního prostředí do přírody na vzduch a místo školních uniforem jim oblékl rifle a trička. A Johna Williamse, který se dosud zmohl jen na recyklaci motivů ze Sám doma a Hooka, dokázal vybičovat k jedné ze svých nejlepších kompozic. Není to přímo revoluce, spíš mírný pokrok v mezích zákona. Potěší roztomilé drobnosti, jako je bláznivá jízda přízračným autobusem, zápas ve famfrpálu odehrávající se za silné bouřky nebo průlet virtuální kamery vnitřnostmi orloje. Cuarón tentokrát svého dvorního kameramana Emannuela Lubezkiho vyměnil za Michaela Seresina, ale svůj trademark, tedy dlouhé jízdy a odjezdy kamery a užívání širokoúhlých objektivů, si prosadil i ve světě, který pro něj musel působit cize, vzhledem k výši rozpočtu a lpění na digitálních tricích. Však také dlouho (a nakonec marně) trval na tom, že Mozkomoři budou loutkoví a bez počítačů se obejdou. Zatímco u předchozích potterovských adaptací jste se styděli přiznat, že vás tahle dětská a dětinská podívaná míjí, v případě Vězně z Azkabanu můžete směle prohlásit, že Harry konečně vyrostl. Je to skutečně dospělá podívaná a Cuarón jakoby občas zapomněl, pro jakou cílovou skupinu natáčí. Podobu děsivých Mozkomorů snad navrhoval režisérův soused z Mexika del Toro, většina filmu se odehrává v noci a když sem náhodou probleskne denní světlo, přikryje ho mlha nebo těžké dešťové mraky. Finále s cestováním v čase pak potěší všechny nerdy a geeky. Zatímco se hrdinové nejvydařenějšího dílu potterovské ságy vraceli díky obraceči času do minulosti, putoval Cuarón se svým dalším projektem do nepříliš vzdálené a nepříliš vábné budoucnosti.
Lukáš Masner: Depresivní sci-fi Potomci lidí zápasí s poněkud nadnesenou premisou – ženy jsou neplodné, lidstvo pozvolna vymírá a čeká na svého spasitele, lépe řečeno spasitelku. Ta se skutečně objeví, ale musí projít peklem válečné vřavy, internačních táborů, aby se veškeré sny a touhy zhmotnily i v realitě samotné. Lze vést spory o tom, jak kvalitní by vznikl film, kdyby nerežíroval Cuarón, filmař s neobyčejně bystrým smyslem pro detail a perfekcionalistickým pojetím mizanscény. Ačkoliv jeho filmy působí přirozeným, takřka veristicky věcným dojmem, scéna je vždy organizována velmi důkladně a vyladěna i s těmi nejmenšími detaily. Zatímco stylově spřízněný kolega, režisér Paul Greengrass (Let číslo 93, Bourneovo ultimátum) rád podléhá svodům nahodilosti a bezprostřednosti, Cuarón vkládá veškerý potenciál do přísně synchronizované akce a vypilovaných kompozic. Potomci lidi jsou toho jasným důkazem. Dlouhé, několikaminutové záběry představují vrchol ladnosti a harmonie mezi hereckou a kameramanskou akcí. Zároveň se v nich nevytrácí syrovost a pocit autenticity, takže divák doslova cítí každý pohyb, spoluprožívá strach i napětí. Je v tom až cosi trýznivého, jelikož tradiční časová výpustka nepřichází, naopak jsme nuceni neuhýbat pohledem, sledovat plátno i v nejdrastičtějších momentech a trpět tak společně s hrdiny. Nesejde na tom, že do vyprávění vpadneme in media res, nepoznáme pravou příčinu globální katastrofy ani zevrubnou minulost postav, Cuarón diváky zkrátka dokáže stisknout pod krkem a pozvolna přidušovat. Emotivnímu prožitku napomáhá i herecké obsazení. Clive Owen pojal ústřední postavu jako ošuntělého, rezignovaného muže, který nevnímá úlohu ochránce jako povinnost či oddanost vlasti. Theo se dostává do víru událostí spíše nešťastnou shodou okolností a ve svém úkolu pokračuje jen proto, že nemá co ztratit. Potomci lidí nabízí výjimečně fyzický prožitek, který dokáže potrápit nejen zrak, ale i sluch. Zvuková stopa nejednou dovypráví tu část scény, jež zůstala rafinovaně ukryta mimo rám obrazu, evokuje hrdinův stav, který v lepším případě charakterizuje toliko klid a ticho, v tom horším doslova řeže do citlivého jako připomínka bombového útoku. Cuarónova sci-fi není samoúčelnou pastvou pro oči, naopak se pokouší přiblížit prchavost a hektičnost momentů, které zažívá člověk uprostřed válečné linie. Postavy umírají náhle, hrdina se s nimi loučí jen nezbytně dlouhým pohledem, který je schopný obětovat, než ho okolnosti posunou dál. Chybí jakýkoliv patos, sentiment či obvyklé konvence našeptávající pohodlnému divákovi, do jaké nálady se exponovat. Kdo chce může ve filmu hledat všemožná podobenství, paralely i zprávu o rozkladu společnosti. Pro ty méně náročné zůstanou Potomci lidí velmi intenzivním dramatem s jedinečnou schopností vtáhnout do do děje, s diváky otřást a v tom nejlepším nechat na pospas vlastní fantazii. Následuje jen ticho.
David Kresta: Se svým dosud nejvyzrálejším a technicky nejpropracovanějším snímkem Potomci lidí se Cuarón ocitl na pomyslném rozcestí. Řada kritiků označila Potomky za nejlepší film roku, přestože jiní (včetně hollywoodských akademiků) jej považovali za pouhou žánrovku. Kam teď? Směrem k dalším závažným tematům, nebo k precizování už tak vytříbené formy? Na odpověď jsme si museli počkat více než šest let, během kterých se Gravitace (premiéra 3. října) stala téměř prokletým projektem a od Angeliny Jolie doputovala přes x dalších hereček až k Sandře Bullock, která, přiznejme si, byla naposledy zajímavá a snesitelná v Domě u jezera (2006). Ale už první ukázky napověděly, že tady nehraje prim ona ani George Clooney, ale vesmír. První recenze film směle srovnávaly s Kubrickovým kultem 2001: Vesmírná odysea, já doufám, že zažiju podobný úžas, jako u Boyleova Sunshine. Směs fascinace a pokory nad nekonečnou hloubkou vesmíru je patrná už z těch pár minutových šotů, kterými nás Warneří vnadili několik měsíců nazpět. Vážně to stálo JENOM osmdesát milionů? Navíc to vypadá, že nám Cuarón znovu vrátí víru v již poněkud přežitý (protože nenápaditě využitý) 3D formát. Jedno je jisté. Vrátí nám víru v poctivou filmařinu. A to v dnešním Hollywoodu není málo.
DODATEK: Gravitace - Krásu stíhá agonie. Fyzický zážitek, jaký tu už hodně dlouho nebyl. Děj osekaný na dřeň, minimalistické dialogy, strhující práce s kamerou a prostorem. Byl jsem dojatý k slzám, takže dokážu odpustit i některá klišé a repetitivnost akčních scén. Úchvatné propojení technických možností s citem inteligentního režiséra, který Hollywoodu dává nečekaný a velmi podnětný impuls. (Masner)
David Kresta: Se svým dosud nejvyzrálejším a technicky nejpropracovanějším snímkem Potomci lidí se Cuarón ocitl na pomyslném rozcestí. Řada kritiků označila Potomky za nejlepší film roku, přestože jiní (včetně hollywoodských akademiků) jej považovali za pouhou žánrovku. Kam teď? Směrem k dalším závažným tematům, nebo k precizování už tak vytříbené formy? Na odpověď jsme si museli počkat více než šest let, během kterých se Gravitace (premiéra 3. října) stala téměř prokletým projektem a od Angeliny Jolie doputovala přes x dalších hereček až k Sandře Bullock, která, přiznejme si, byla naposledy zajímavá a snesitelná v Domě u jezera (2006). Ale už první ukázky napověděly, že tady nehraje prim ona ani George Clooney, ale vesmír. První recenze film směle srovnávaly s Kubrickovým kultem 2001: Vesmírná odysea, já doufám, že zažiju podobný úžas, jako u Boyleova Sunshine. Směs fascinace a pokory nad nekonečnou hloubkou vesmíru je patrná už z těch pár minutových šotů, kterými nás Warneří vnadili několik měsíců nazpět. Vážně to stálo JENOM osmdesát milionů? Navíc to vypadá, že nám Cuarón znovu vrátí víru v již poněkud přežitý (protože nenápaditě využitý) 3D formát. Jedno je jisté. Vrátí nám víru v poctivou filmařinu. A to v dnešním Hollywoodu není málo.
DODATEK: Gravitace - Krásu stíhá agonie. Fyzický zážitek, jaký tu už hodně dlouho nebyl. Děj osekaný na dřeň, minimalistické dialogy, strhující práce s kamerou a prostorem. Byl jsem dojatý k slzám, takže dokážu odpustit i některá klišé a repetitivnost akčních scén. Úchvatné propojení technických možností s citem inteligentního režiséra, který Hollywoodu dává nečekaný a velmi podnětný impuls. (Masner)
(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 31)